Ta přede mnou

Poměrně krátký thriller napsán J. P. Delaneyem, který si vysloužil patrně velké množství obdivovatelů a byl vydán v roce 2017 nakladatelstvím Ikar.

Kniha při začátku četby s sebou nese mnoho otázek. Rozhodně se to nedá zařadit                   do klasických "thrillerovek", které by byly nudné svým dějstvím nebo např. plochými nereálnými postavami. Nutno podotknout, že kniha rozhodně zaujme už na prvních stránkách. Děj je psaný velmi čtivým způsobem - neotřelý námět na příběh, myšlenka rozhodně nechybí, ale jako každá kniha, má i tato mnoho mínusů.

Z fleku Vám mohu říct, že to není jedna z knih, která by ve mně zanechala jakýkoliv dojem. Nevyrazila mi dech, nebylo tam nic, co by se nedalo odhadnout. U některých knih máte pocit    "proboha, co to bylo?". Ale tady? Nic. Pusto a prázdnota.

Autor se věnuje propracováním profilaci postav a dvěma časovým liniím, které se nádherně zrcadlí.
Kniha nám vypráví příběhy dvou žen jménem Emma (v minulosti) a Jane (v přítomnosti). Obě hlavní hrdinky mají několik věcí společných. Život se jim v posledních chvílích řítí do nejhlubších sfér a obě se potřebují vyhrabat opět vzhůru. Porození mrtvého dítěte, loupež bytu. Je zapotřebí nový začátek, nové bydlení; nová šance. Pronajmou si byt v centru Londýna               za podezřele nízké nájemné. Je v tom háček. Architekt (Edward) má neskutečně mnoho požadavků a omezujících pravidel, které musí nájemnice plnit. Například žádné knihy, nový nábytek, žádní mazlíčci, po každé koupeli setřít kapky vody a mnoho dalšího. Před jakoukoliv schůzkou musí vyplňovat dotazník, který se v průběhu děje zobrazuje v knize. Nesmyslné otázky. Celé se to zdá jako jeden obrovský vtip.

Obě hlavní hrdinky znenadání projdou testem, dokonce i pohovorem, a dostanou povolení se do bytu nastěhovat. Postupem času, kdy se s bytem seznamují, nám autor nastiňuje charakter architekta a opatrně nám odkrývá historii samotného domu.

Ani jedna žena mi neni sympatická. Jejich myšlení mi přijde nelogické, dají se snadno ovládat - jsou zvláštní. Jediná postava, kterou jsem měla ráda, byl architekt Edward Monkford. Všechny jeho kroky jsou promyšlené, má smysl pro detail, věci domýšlí dopředu a fascinuje mne jeho čistá mysl.

Není to kniha, kterou bych musela číst znovu. Thrillery mají v dnešním světě velkou konkurenci, "Ta přede mnou" se uchytila na vrcholu možná díky propagaci, ale osobně si nemyslím, že by to byl až takový zázrak.

3 hvědičky z 5.

Zenephyr