Když potkáte Jelena - Martin 

          Obraz:  Frida Kahlo - The Woundred Deer

Petr šel do lesa. Vždy, když chtěl být chvilku sám, chodíval do lesa na procházky. Mohl tu být se svými myšlenkami nikým nerušen. Nejvíce sem Petra přitahovala vše-obklopující příroda. Kam se podíval, viděl zázrak stvoření. Veverky lezoucí po stromech, sovu spící na větvi, koruny stromů tančící ve větru. Ano, Petr se koukal vždy nahoru.

Dnes neměl narozeniny, vlastně je nikdy neslavil, přesto se cítil jistým způsobem výjimečně. A tak šel vysmátý Petr lesem. Vždy chtěl spatřit v lese jelena, jenomže jeleni byli vybíváni jeho předky pro maso a v Petrově době už žádní jeleni nežili, aspoň se v to věřilo ve vesnici. Smutné pomyslet na vznešené zvíře, které Petr nikdy neuvidí. Jeho děd mu vyprávěl, jak kdysi zabil svého posledního jelena a jeho rodina jásala, neb byl první po dlouhé době. Chlapec tuto historku neměl rád. Dnes už lidé jeleny neloví, pomyslel si, to znamená, že kdyby se zde opět objevili, lidé o tom vědět nebudou. Hned si ale uvědomil, že se mýlí. Vždyť se do lesa chodí pro houby a borůvky. Jistě by velmi rychle lidé zjistili, že je tu opět vysoká.

Tyto myšlenky Petra zarmoutily, a tak šel dál do hlubokého lesa a snažil se vyprázdnit si hlavu. Po chvíli chůze za sebou slyšel spěch. Než se stihl otočit, prohnal se kolem chlapce velký dvanácterák. Než mu došlo, co vidí, už běžel za zvířetem, jak nejrychleji dovedl. Hon však neměl dlouhého trvání. Jelen Petrovi utekl a Petr se ocitl na mýtince uprostřed lesa, daleko od své vesnice i od vesnic ostatních. Mýtinka byla malá, sotva pár metrů široká, oválného, až podezřele pravidelného tvaru.

Petr stal na kraji mýtiny, když v tom uviděl, jak z lesa na druhé straně přiběhla dívka. Vyčerpaně se opřela o strom a zhluboka popadala dech. Petr si hned všiml, že je malá, až příliš mladá, na to, aby se sama toulala po lesích. Do obličeje jí však ještě neviděl. Najednou se dívka zprudka napřímila, až se Petr lekl a schoval se za strom. Všimla si chlapce za stromem a upřela na něj zrak. Petr vykoukl, aby si prohlédl dívku, která na něj stále upřeně hleděla. Opravdu byla o hodně mladší. Maličká štíhlá dívenka, oblečená v letní bílé šatičky, se světlými vlasy a šedýma očima. Vypadala jak víla oblečená do měsíčního svitu. V jejím obličeji chlapec rozeznal jen málo rysu, jež jsou u dívek měřítkem krásy, přesto bude, až do smrti, tvrdit, že nikdy neviděl krásnější děvče. A tak na sebe hleděli, obyčejný kluk a zvláštně krásná holčička. Petr nedokázal odtrhnout pohled od záhadné neznámé a dívka hleděla stále přímo na něj. Její pohled Petra hypnotizoval, nemohl se ani hnout, nemohl nic, jen se díval. Na dívce bylo však vidět, že může kdykoliv odejít, ona však nechtěla, jen se dívala a culila se vesele dál. Občas zamrkala, nebo kývla hlavou, neodvrátila však pohled a culila se vesele dál. Z dívky nevycházel žádný chtíč, nedělala žádná vyzývavá gesta, jen čistá nevinnost, půvab dívenky, která se zatoulala v lese, když chytala světlušky. Tak působila na Petra. A i přes jeho pověst, "kluka, co rád dovádí se slečnami z vesnice", se nechal dívkou naprosto unést. Stáli naproti sobě dobrých pár minut, když si Petr všiml, že se dívka přibližuje, ale nedokázal nijak reagovat. Když už svým dětským veselým krůčkem přihopsala až k Petrovi, nezastavila se a hopsala vesele dál do lesa. Petr si až po chvíli uvědomil, že dívka odešla. Otočil se, ale už bylo pozdě, už byla dávno pryč.

Naprosto unesen zážitkem se zarmoucený Petr pomalu trmácel domů. Po cestě si ani nevzpomněl na majestátní zvíře, jež ho vyděsilo. Nemyslel na zítřejší práci, ani na úkol, jenž mu jeho mistr zadal. Myslel jen na zážitek s dívenkou. Pořád nemohl pochopit, proč ho okouzlilo děvčátko, které ví o chlapcích jen to, že tahají dívky za copánky. Vyšel z lesa a směřoval polní cestou k vesnici. Domů však nedošel, chtěl se vidět s Kristofem, známým pro svůj německý přízvuk. Také se o něm vědělo, že býval felčarem u jednoho pána, který už nežije. Proto se z nemocemi chodilo za Kristofem. Nebyl nijak pohledný a po zemi kráčel už mnoho let. Platil však vždy za dobrého člověka. Kněz ho rád dával za příklad.

V moment, kdy chtěl Petr zaklepat, Kristof již otevíral. "Ahoj Petře, co by sis přál?", řekl s úsměvem a zval ho dál.

"Cítím se být nemocný." Kristof si Petra prohlédl, ale nezdál se mu nemocný.

"Uvidím, co zmůžu, pojď, posaď se"

Kristof vždy přijal člověka s prosbou o pomoc. A tak se posadili a Petr začal vyprávět, co se mu přihodilo v lese. Pověděl Kristofovi o záhadné dívce a o jeho zvláštních pocitech. Nezmínil se však o jelenovi, kterého viděl. Ne však, aby jej ochránil, ale protože na něj dočista zapomněl.

"Co se mnou je Kristofe? Vždyť víš, že mne zajímají holky, jako je Jana a Klára, Hanka, či Viktorka. Víš přece, že rád dovádím s děvčaty, tak proč mě ranilo takové děcko?"

"Víš Petře, umím vyléčit horkost, nebo amputovat nohu, ale nemocného ducha jsem ještě neléčil. Obyčejně se takové případy hlásí knězi, ale to bych ti neudělal"

"Proto jdu za tebou Kristofe"

Chvilku mlčeli. Pak se chopil slova Kristof

"Znal jsem kdysi ženu. Byla o mnoho let starší, než já, nejspíš už zemřela. Byla to matka mladého šlechtice, kterému jsem sloužil. Když před dvaceti," zamyslel se, "ne, třiceti lety zemřel, odešel jsem a už ji víc neviděl. Byla to moudrá a velmi laskavá žena, na svůj věk neobyčejně krásná. Byla však urozená a já jen obyčejný služebník. Nemohl jsem tedy své city dát najevo."

"Také tě tedy ranil nevhodný cit. Takže mi rozumíš?"

"Řekl bych, že ano, i když tvé city byly vyvolány tak rychle. Dokážu si ale představit, jak se cítíš. Já na tu ženu nikdy nezapomenu. Měl by si s tím počítat."

Petr na to nic neřekl.

"Tu máš, uvolní tě to," podal Petrovi medovinu. Chlapec ji vypil a pokračoval: "Co tedy mám dělat? Chovat se, jako by se nic nestalo?"

"Jdi ještě dnes do krčmy, bav se, pij a zpívej. Na chvilku na tu dívku zapomeň. Zítra za mnou přijď a budeš moci truchlit dál." Petr jen neochotně odcházel, ale dal na radu starého přítele.

Druhý den šel Kristof na tržiště prodat jablka. Vždy si jedno nechal, aby si vychutnal cestu zpět domů. Dnes šel obzvlášť s úsměvem, neboť jeho jablka koupil jakýsi cizinec se zelenýma očima za vysokou cenu. Když procházel kolem kovárny, zahlédl u lesa Petra s Markétou, dcerou dřevorubce. Petr na ní mohl oči nechat. Líbal ji na krk a pomalu sahal pod sukni. Kristof se jen usmál a šel dál s myšlenkou, že se Petr uzdravil.

Martin