Až budu velká - Tereza (Úvaha)

Až budu velká

Jako děti jsme všichni tvrdily to samé. "Až budu velká, budu si dělat, co budu chtít." Ale nikdy se nám to vlastně nesplnilo.

Co jste si říkaly Vy? Budu chodit spát pozdě nebo - po sobě nebudu uklízet a hlavně nebudu nikoho poslouchat! A jak to dopadlo? Není nikdo, kdo by nemusel opravdu nikoho poslouchat. Jsme rádi, když máme čas jít spát brzy a s radostí se pustíme do úklidu celého domu jen abychom se vyhnuli jiné povinnosti. Tím jak stárneme se měníme a nemůžeme s tím nic dělat. Ovlivňují nás ostatní lidé, různé události i prostředí, kde jsme byli vychováni.

Proč si neděláme, co chceme? Vždyť už můžeme. Něco nám překáží. Překáží nám vliv. Vliv rodičů a lidí, kteří pro nás něco znamenají. Výchova je zvláštní věc. Zůstane v nás, i když nechceme - dobrým či zlým způsobem, často obojím zároveň. Nejsme schopni dělat, co bychom chtěli, a zároveň si hrajeme na rebely při kupování zakázaných sladkostí.

Překážíme si samy. Naše vědomí, co nám zakazuje, co smíme a co bychom neměli. Nakonec jen zápasíme sami se sebou a vedeme nekonečné monology, které jsou k ničemu. Nevíme, co chceme. Nikdo nám to neřekl. Nejsme tedy šťastní. Proto tvrdím - zkuste se odpoutat od sami sebe a vzpomenout si na věc, kterou jste chtěli udělat jako malí, ale někdo vám to zakázal a pak jít a udělat ji. Tam je štěstí. Tam, kde si člověk dokáže stát za vlastním názorem.

Tereza